„Při každé procházce přírodou člověk obdrží mnohem víc, než hledá.“
John Muir - americký přírodovědec, spisovatel
Není vůbec jednoduché se otevřít, ale věřím, že někomu z vás můj příběh třeba pomůže, nebo bude inspirací. Můj životní příběh mě dovedl až k nynější práci. Je to pro mě srdcová záležitost.
Vyrůstala jsem v podnikatelské rodině, v malé, krásné vesničce ve Slatině u Vysokého Mýta. Mám dva starší bratry, kteří mi občas pěkně dali za uši. Přesto je miluji – i jejich rodiny.
Jako malá jsem byla hodně aktivní a zvídavé dítě. Neustále jsem něco dělala a projevovaly se ve mně „pudy bojovnice“. Fascinovaly mně přístroje, proto mám dodnes blízko k technice. :-)
Zároveň jsem byla velmi soucitná bytost. Vždy jsem vnímala víc pocity než materiální věci. Někdy jsem si připadala zvláštně, jako bych byla jiná, divná. Těžko jsem se adaptovala na nové prostředí – jak ve školce, tak i ve škole. Jen pomyšlení, že musím jít do školy, ve mně vyvolávalo úzkost, stud a nejistotu. Chybělo mi sebevědomí i sebehodnota. Přesto jsem se snažila zapadnout a dělat, že je vše v pořádku. Ale nebylo. Rodiče se mě v dobré víře snažili naučit, že chodit do školy, na kroužky tance, zpěvu, kytary, do sboru a dojíždět sama domů už od první třídy není problém. Poslouchala jsem a přizpůsobovala se skoro všem, jen abych zapadla. Přece musím být ta hodná, poslušná holka, která dělá, co se jí řekne. Nejlépe držet krok – a pusu.
Uvnitř jsem ale cítila napětí a nespokojenost. Nevěděla jsem, co se to ve mně odehrává a proč, nerozumněla jsem sobě. Táhlo se to přes pubertu až do dospělosti, aniž bych věděla proč. O těchto věcech se tehdy vůbec nemluvilo. A všechno se začalo odrážet na mém zdraví a myšlenkách.
V období puberty se moje zdraví začalo postupně zhoršovat. Objevily se záněty v intimní oblasti, později bolesti hlavy, které přecházely až v migrény a dlouho mě provázely. Opakovaně se vracely také bolesti žaludku. Postupně přicházely různé diagnózy – takové, které člověk slyší jen velmi nerad a které v něm zanechají spoustu otázek i obav.
Ale ta největší rána přišla ve dvaadvaceti letech. Rok jsem běhala po lékařích. Diagnostikovali mi gastritidu se začínajícím vředem, migrenózní stavy s aurou a gynekolog mě upozornil, že kvůli chronickým zánětům by mohly nastat komplikace s otěhotněním.
Všude jsem dostala potřebné léky na léčbu jednotlivých diagnóz. Prošla jsem dlouhým kolečkem vyšetření a čekání. Ano, důvěřovala jsem – a proč také ne? Jenže se můj stav nelepšil. Naopak. Bylo mi ještě hůř. Nechápala jsem to. Když dělám poctivě všechno tak, jak mi říkají, proč mi to nepomáhá? Proč? Co dělám špatně? A za co?
Měla jsem tolik otázek… A tolik probrečených a probdělých nocí.
Bezradnost. Bezmoc. Lítost. Úzkost. Vztek. Zlost. I hněv vůči sobě, lidem i světu. Někdy jsem si kladla otázku, proč vlastně žiju.
Byla jsem na samém dně. Nemocná, vyčerpaná a bez síly jít dál. Byly chvíle, kdy jsem si přála zmizet.
Prožila jsem různé partnerské vztahy, některé nebyly vůbec ideální, psychické vydírání, podvody finanční i partnerské, veliké zklamání, přišla i nedůvěra k lidem. Největší životní rána, kterou jsem zažila, byl odchod mého otce.
Bylo mi 24 let, tragická, letecká nehoda a nečekaná smrt mého otce byl veliký šok. I proto, že dva měsíce před tím nesl můj otec rakev strýci, kterého jsem také měla moc ráda. Bylo zvláštní, že v tu dobu, už jsem cítila, že se taťkovi něco stane. Hodně let mě to trápilo, do té doby, než jsem pochopila souvislosti.
A potom, jako kdyby se rozjelo další testovací, životní období. Přicházely další a další životní rány. Měla jsem pocit, že mi srdce pukne a má duše byla velmi bolavá. Autonehoda v rodině, smrt blízkých a přátel. Čím člověk nechce projít, ale přesto, když tím projde, mu to přinese veliké poznání a zkušenosti. Bylo období, kdy lékaři diagnostikovali tchýni rakovinu slinivky. Chtěla žít, přesto že jí dávali pouhé 2 měsíce. Nechtěli jsme se s tím smířit, ona taky ne. Obrátili jsme se na alternativní způsob léčby, který jí umožnil další 2 roky. Bylo to úžasný, prodloužili jsme jí život. Poslední 2 měsíce byli opravdu vyčerpávající pro všechny, protože jsme se rozhodli nechat jí zemřít doma. Bylo to velice náročné, ale vše jsme společně zvládli a byla to neskutečná zkušenost! Nejde ani popsat, kolik člověk musí vynaložit energie, na situace, které nemůže ovlivnit, ale přesto je musí řešit, aby ho nezničili. A já blázen do toho začala podnikat, ale dala jsem to a nelituji. Podnikání byl můj sen a já si za ním šla i přes všechny nepříjemnosti. Touha jít dál.
Teď už vím.
Pochopila jsem, proč jsem ty cesty musela projít. Můj život byl plný bolesti, úzkostí a bezradných cest. Bylo i období, kdy jsem hledala cokoli, čím bych utlumila pocity trápení a bezradnosti. Dokonce to došlo tak daleko, že jsem v určité době sáhla i po alkoholu. Jenže jsem pak pochopila, že tím se moje problémy nevyřeší – naopak se ještě víc prohlubovaly.
Dlouho jsem si nalhávala spoustu věcí a žila v iluzích. Obcházela jsem problémy, utíkala před nimi, nechtěla je vidět ani slyšet. Nadávala jsem, hádala se, byla jsem zlá na druhé. A hnusná sama na sebe.
Nevěděla jsem, kudy dál, kam jít a s kým. Kdo by mě pochopil? Kdo by mi poradil s mými destruktivními pocity a bolestí?
Přišel moment velikého „rozsvícení“. Já nechci být diagnóza ani oběť.
Pevně jsem se rozhodla všechno změnit a zodpovědně jsem vykročila. Řekla jsem si: Dost! Zastav se. Odpusť si. Začni k sobě přistupovat jinak. Přestaň dělat to, co ti nedělá dobře, nefunguje a ničí tě. Braň se.
Došlo mi, že změnit všechno dokážu jen já a nikdo jiný. Ten pocit byl pro mě velmi uvolňující. Jako kdyby ze mě spadla tuna železa :-)
Ano, měla jsem strach – a veliký. Zda zvládnu všechny ty změny. Ale to malé světýlko naděje mě stále vedlo dál. Vykročila jsem ze svého „bludného kruhu“. Bylo to moc těžké, ale pokračovala jsem.
Tělo bylo nemocné a vyčerpané, ale i tak to bylo v tu dobu to nejlepší rozhodnutí, které jsem pro sebe mohla udělat.
Nyní vím, že přiznat si i své slabiny je velice důležité, abych s nimi mohla pracovat jinak. Je to trošku věda :-) Ale řekla jsem si o pomoc.
Dnešní svět má obrovskou výhodu – veliké množství informací, které si můžeme sami nastudovat a najít na internetu či v knihách. Máme nekonečné zdroje inspirace a rad. Ale také i nevýhodu – musíme být opatrní, z jakých zdrojů čerpáme. Ověřovat si informace a rozhodovat se, čemu stojí za to věnovat pozornost a čemu ne. Začala jsem hledat a studovat, co by pomohlo mému zdraví. První kroky mě zavedly k Jonášově metodě. Ta mi velmi pomohla, i když některé zdravotní problémy přetrvávaly. Díky tomu jsem však získala pět let zkušeností. Jezdila jsem pro rady i s dětmi a dalo mi to víc, než jsem očekávala.
Nejdříve jsem byla velký skeptik, ale dala jsem této alternativní metodě šanci a čas – a zjistila jsem, že funguje. Tato metoda mě hodně inspirovala a ukázala mi směr. Vlastně mi nic jiného než trpělivost a sbírání zkušeností ani nezbývalo. Jakmile přišla první zdravotní úleva, hned jsem věděla, že jít tímto směrem je pro mě správné. Úplně jsem se rozzářila, pocítila naději a hlavně zdravotní úlevu. Navíc se mi otevřely dveře i důvěra k alternativním možnostem. Mohla jsem tak pomáhat nejen sobě, dětem a rodině, ale i lidem, kteří chtějí pomoc a mají také zdravotní trápení. Přesto jsem cítila, že mi ještě něco důležitého chybí.
Zaměření na osobní rozvoj, hlavně mysli – ne jen těla. Aby vše bylo komplexní a v rovnováze.
Zkušenosti z kineziologie mi otevřely oči i duši k jinému vnímání. Zajímaly mě ale i další metody a potřebovala jsem je vyzkoušet na vlastní kůži. Technika RUŠ, Access Bars, výklady karet, osobní rozvoj s různými mentory, školení od různých firem atd. Cítila jsem, jak se sama sobě víc a víc přibližuji, jak rostu. Bavilo mě to, ale stále to nebylo úplně ono, co by mě naplňovalo. V práci jsem nebyla spokojená s tím, že nemohu uplatnit veškeré své schopnosti a zkušenosti. Jako bych své poslání nemohla naplnit na sto procent.
Proto jsem se rozhodla dálkově studovat moderní vědu o duševním zdraví a navrácení ztracených schopností. Porozumět sobě i ostatním.
Teď jsem šťastná. Uzdravila jsem se. Neberu žádné léky. Jsem zdravá a nemám žádná omezení :-)
Mohu žít kvalitně život a lépe fungovat – pro sebe, pro děti i pro partnera – a užívat si života plnými doušky. Tyto zkušenosti jsem chtěla předávat dál. Občas se objeví nějaká zdravotní překážka nebo těžká životní situace, ale dnes už vím, jak s ní naložit a jak ji řešit co nejbezpečněji pro sebe i své okolí.
V zaměstnání jsem však stále narážela na různé limity. Cítila jsem omezení a toužila svůj potenciál naplno zúročit a dál ho rozvíjet. Proto jsem se rozhodla pro podnikání a splnila si velký sen.
Nenechala jsem se odradit tím, že mnoho lidí to považovalo za nesmysl. Věděla jsem, že se nesmím nechat ovlivnit nepříjemnými a nepřejícími postoji okolí. Ne vždy to bylo jednoduché, ale šla jsem za hlasem svého srdce a každá překážka mě posunula a přetvořila do nové podoby.
Díky všemu jsem dnes silnější a stabilnější ve svém rozhodování i ve svém zdraví. Stojím si sama za sebou. Tím vším jsem získala sebehodnotu – a v tom je vše.
Zkušenost s převzetím provozu jeskyně mě posunula o kus dál. To, co mě však naplňuje nejvíce a přesvědčilo mě, že mohu pro lidi udělat ještě víc, je služba biorezonanční diagnostiky a práce s frekvencemi, které pomáhají dalším.
Pozitivní výsledky klientů jsou mým pohonem, smyslem i potvrzením, že jsem se rozhodla správně. Bližší informace najdete na odkazu ScreenLife.
Odkryla jsem alespoň kousek svého života. Všechno ani napsat nelze – to by byl román. Stejně jako u každého z vás. Každý má svůj příběh, kterým může inspirovat druhé.
Přeji všem: nenechte si nikdy nikým vzít své sny. A hlavně opatrujte sami sebe. Máte svou jedinečnou hodnotu.
Jestliže jste dočetli, až sem, děkuji mockrát za Vaši pozornost a čas 
S úctou Lenka Balcarová
